Mýlit se, je potřebné

Ve fázi vědmy se mi při spočinutí s šálkem oblíbeného čaje opět intenzivně zjevuje téma lidské omylnosti, které nádherně živelně nakousla Rocio Alarcón - ekvádorská etnobotanistka, porodní bába a šamanka, od které jsem měla možnost se učit rituální způsob péče o ženské zdraví.

Nejlepší cesta k osobnímu růstu je skrze chyby a jejich otevřené přijetí.

V její tradici neexistuje volba odmítnutí klienta, protože "se na to necítíte". Věří totiž, že léčitel je v každém z nás a ve chvíli, kdy nám byla otevřena možnost léčit jsme se vydali na Cestu poznání, která vede jen skrze praxi - omylnost a osobní růst díky práce s chybou a zkušeností.
To co nám předávala byla Láska. Nešlo o plané poučky a vědecké teorie, které, jak jsem už dříve zjistila, vedou člověka ke zjištění "že ví prd" a paradoxně mu absolvování nějaké vzdělávací akce otevře akorát okno pochybností o sobě a validitě své práce. 

Otázka omylnosti je pro nás všechny hodně "hutná".

Pořád nám bylo vtloukáno, že "maminka má vždycky pravdu", za chyby jsme byli trestáni buď známkami, pohlavky a nebo odmítnutím lásky, případně vším dohromady :-/ Postupem času jsme se tak obrnili a postavili ze sebe plechové stroje na preciznost. Za chyby se totiž platí, hošánku! Takže chybující jsme ze svého prostředí rychle odstranili - rozuměj "normální člověk" se k chybě prostě nepřiznal.

Příklad? 

Servírka v lepší restauraci, milá slečna, jen měla frmol. Obsluhuje náš stůl, v klidu, pomalu a najednou zakopla o dětskou židličku, ve které seděla naše roční dcera. Židlička se hrozivě zakymácela, servírka na poslední chvíli chytla balanc, aby nestrhla sebe i dceru v židličce na zem ... No zatrnulo mi, co vám budu povídat.
A její reakce? (Škoda, že se do psaného textu nedá zahrnout ten tón, to by vám to bylo jasnější :) "Jéééje, no to se moc omlouvám, ale teda já nejsem zvyklá na to, že tady ta židlička je." Začátek byl dobrý, ale to ale mluví za vše .. Prostě formálně se omluvit, protože tak to hodný holky dělají, ale nesmím zapomenout dodat, že já za to vlastně nemůžu a to, že vám napálím do dítěte je vlastně vaše chyba. 

PING - PONG

a jede to vesele dále. 

Připomněla vám tahle situace něco? Vsadím se, že jste podobné chvíle zažili také ať sami, či jako jejich příjemci/pozorovatelé. V těch druhých rolích si to člověk přeci jen uvědomí jednodušeji, že jo :) 

Esence omluvy

Omluva má podle mě vycházet ze srdce. Pokud takové omluvy nejsem schopen, přesvědčím se alespoň, zda je druhý v pořádku a co pro něj mohu udělat. Takhle to učím své děti. Nevidím totiž absolutně žádný důvod pro to, aby pod nátlakem dvoumetrových fakt naštvaných dospělých (rozuměj rodičů) odpovědělo na jejich "NO?! Jak se říká?!?!" mechanické "Promiň". Přeji si, aby moje děti převzaly morální zodpovědnost za své chování a k tomu procedění "kouzelného slovíčka" fakt nestačí. Mnohem větší hodnotu pro mě má to, že dítě pak najde způsob, jak druhému, kterému třeba omylem ublížil pomoci, případně se alespoň přesvědčí, zda je v pořádku. A ano funguje to a ano, když jsou připravení, říkají i to začarované slovíčko ;) Ale protože znají jeho obsah a ne proto, že ví, že když ho neřeknou, bude zle.

Věřím také, že to slovo samo o sobě není samospásné. Myslím, že důležitá je energie vložená do konverzace a otevřenost srdce. Třeba si někdo potrpí na velká gesta, ale já k nim nepatřím. Jsem ráda za obyčejnou lidskost.

V tomhle se mi líbí takové to chlapské řešení "co jsme si, to jsme si". Smazáno, co se s tím otravovat dál, jdeme na panáka, no ne? :)

A co ta omylnost?

Je to velká Cesta. Přiznat si, že jsme omylní, že chybujeme ... jenže jak říkala Rocio, hlavně díky chybám můžeme růst. 

Vždyť každý objev něčeho nového, byl vždy provázen miliony předchozích nezdarů. Jen díky nim byl ten objev ale tak skvělý. Protože vyrostl tak, jak měl, vyrostl z chyb a byl přítomen kreativnímu procesu, kterému se říká Opravdový Život.

Líbilo se mi, když Rocio u předvádění masáže zapomněla na jeden krok a my ji na to upozornily. Okamžitě se usmála a řekla "Skvěle, Rocio, děláš to moc dobře, pořád chybuješ!" :)

Protože ten potenciál chybování je nekonečný. Nikdy nedojdeme tam, že už budeme "za", už budeme absolutně neomylní. 

A tak já vidím ve svém životě zpětně tolik chyb, které jsem ale s odstupem času byla schopná pochopit, přijmout je jako svou součást a vyrůst díky nim. 
Přijmout je, to je asi ta největší výzva. Ono to není o tom, jen tak plácnout "stalo se", ať to mám jako formálně z krku, ale opravdu pochopit, jaký význam ty činy měly a kam to všechny zúčastněné posunulo. Myslím, že není třeba se v tom pitvat. Minulost už totiž člověk nikdy nezmění. Všechno, co jsme udělali, je naší součástí a bez toho, bychom nebyli takovými, jakými jsme nyní.

Člověk je živý organismus. Neustále se vyvíjí a v této souvislosti mi přijde velmi důležité si uvědomit, že takoví jací jste byli před měsícem nebo před rokem, už nikdy nebudete. Tohle víte, že? Ale uvažujete takhle i ostatních lidech?

Přijměte ostatní s otevřeným srdcem a rozbijte ty pitomé soudy, které si jeden o druhém děláme. 

Ono totiž není důležité, že děláme chyby, ale jak s nimi naložíme. 

A pokud vám mají vaše chyby něco ukázat, je to vaše lepší Já. 

Určitě si s sebou můžete vláčet pocit vlastního selhání, nebo křivdy, ale tím jen živíte červíky, kteří časem přerostou v solidní tlusté červy, až vás sežerou zaživa.

A nebo pochopíte, jaký dar je pro vás vaše vlastní omylnost a s pokorou i láskou k sobě a druhým poděkujete za tuhle zkušenost a posunete se na té svojí Cestě připomínající brouka s kuličkou zase o kousek dál ;) 


S Láskou
Jana